Lindina středeční psychoanalýza

26. října 2016 v 12:24 | Linda

Právě jsem stropila hysterickou scénu kvůli mléka. A ať se ten modrý nanuk nahoře kouká sebemileji, mně mile není. A ať jakkoli často v posledních dnech mechanicky opakuji svému odrazu v zrcadle, že ho miluji, momentálně/ve skutečnosti(?) se vlastně dost nesnáším.
Za to, že prokrastinuju, ač chodím na nejúžasnější školu, za to, že prokrastinuju, ač jsem byla přijata mezi dvacet lidí, se kterými budu aktivně měnit svět k lepšímu, za to, že křičím na babičku kvůli toho, že koupila mléko, ač jsem den předem přinesla domů alpro, za to, že se cítím nerespektována, ač jsem fracek, který má veškerou lásku, za to, že žárlím na ex-bff, za to, že jsem egoistické prase, za to, že mi vadí, že sestra spí v kuchyni, za to, že jsem rozpolcená, za to, že to všechno vytahuju na světlo světa a vkládám do těhle řádků, které teď načichnou enormním negativismem. Ale třeba ho tak aspoň nebude tolik ve mně...

Každá Linda by měla mít svou Kateřinu.
 

See you again in t̶w̶e̶n̶t̶y̶ ̶f̶i̶v̶e̶ ̶y̶e̶a̶r̶s̶ six months, Linda

18. října 2016 v 18:01 | Linda

Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že se zase upnu k téhle pseudoterapii, která je zároveň zdravý rozum udržující, sebereflektivní, nikomu neškodící, avšak zároveň také vcelku bezpředmětná, tajnůstkářská, literární cítění zabíjející. No, tak já to teda zkusím.

Hodilo by se možná položit si otázku, co se za tu dobu, co jsem sem zavítala naposledy, změnilo. Tak zaprvé jsem graciózně ukončila středoškolské vzdělání, nastoupila na nejlepší školu na světě; stihla si nabrat trilion povinných i nepovinných předmětů a aktivit; převést do praxe svou náklonnost ke starým profesorům (počkat, ne takhle do praxe! Řekněme do.. opodstatněnější teorie); převést do praxe svou touhu spasit svět; vyhoupnout se do úplně nových, úžasných kruhů, o kterých se mi nesnilo ani v nejdivočejších ze snů; vidět se podruhé v životě po roce s jednou z mých dvou platonických lásek, ze které je mediální hvězdička; vytvořit si druhou platonickou lásku; s bývalou platonickou láskou strávit milé nevinné chvíle; definitivně zajet do kolejích absolutního přejídání vyrovnávaného pár 'slušnými' a 'spořádanými' dny; přestěhovat se na nejkrásnější místo na světě s nejlepšími lidmi na světě; uvědomit si, že prakticky žiju jako Gilmorovo děvče; pokoušet se čím dál častěji stát se, naivně, vévévéčkem (veřejně vystupujícím intelektuálem); znovu se sblížit, alespoň trošku, s osmiletou nejlepší kamarádkou; s další se naopak odcizit; zjistit praxí, že bohužel opravdu nejsem bisexuální; vyzkoušet tři ze čtyř vědomí rozšiřujícíh látek, které jsem vždy vyzkoušet chtěla; a.. a právě v tento okamžik zjistit, že tohle psaní opravdu psychoterapeutickou a sebereflektivní funkci má a že bych to měla opět praktikovat častěji. Aspoň. Trošku. Víc. A taky možná neprokrastinovat s tím, co je reálně důležité, skvělé a nezabíjet své sny, které se stávají, děkuju, skutečností.

Don't make me sad, Linda

13. dubna 2016 v 10:58 | Linda
Photobucket

Možná bych si mohla přestat číst podvacáté dokola čtyři roky staré konverzace s člověkem, kterého jsem odmítla si vzít, až mi bude dvacet čtyři. (Nějak přečíslovkováno tady.)
Možná bych se raději mohla učit, když za ten měsíc maturuju a ještě jsem ani nezačala.. valí se dost velká přílivová vlna a já na ni jen koukám a stojím. Podělaný pseudointelektuál Linda, který si myslí, že to nějak zvládne..

Time is a flat circle (I still love you, Rust) a všechno se absurdně komicky opakuje převrácené o sto osmdesát stupňů (další číslovka.. hahah). Tak jako tys odkopla hodnou dušičku, Lindo, potkal tě stejnej osud, tak jako se ti jiná dušička duševně odcizila, tak ty ses odcizila jiné. A je to naprosto správně a je to bizarně fajn fajn fajnový a já se hystericky směju a vážně jsem šťastná ač beat. Zbitý zničený šťastný blažený. Krásný referát jsi tehdy napsala, mami.
 


Close the laptop, Linda

17. března 2016 v 7:10 | Linda


Bojím se, že na vysoké škole budu chodit se svým proferem.
Aneb jak si za-dva-měsíce-devatenáctiletá Linda začala všímat své gerontofilie.
Anebo vlastně, jaképak gerontofilie, nemůžu za to, že muži pod pětadvacet jsou tak.. že mě zkrátka nijak.. že jsem divná, dobře.

S mou nejlepší kamarádkou už oficiálně držíme mrtvou kočku. V rozkladu. Ale to je přirozený vývoj.
We're not the same dear as we used to be, the season has changed and so have we.

Mám chuť se zavřít v bytě a nejít zítra na vernisáž, v sobotu na karneval, v neděli na výšlap ani za dva týdny na ples. Mám chuť se zavřít v bytě a nikdy nevyjít, jen se přejídat piškotama.
A litovat se.
Lindo, dej si facku.
Ochuzuješ sebe o sebe, sebe o jiné a jiné o sebe. Díky, Werichu.

Chtěla bych mít hodně blízký přátelský vztah s cca šedesátiletým spisovatelem. Ale ještě víc bych chtěla přestat se zaživa pohřbívat doma v jídle, v sebelítosti a ve zprokrastinovaných maturitních otázkách.

Just try to read more school books than philosophical ones, Linda

9. března 2016 v 7:09 | Linda


Lidé mají problémy. Mí přátelé mají problémy.
Jedna má problém s tím, že si myslí, že mám problém, ačkoli ho nemám, a tím skutečně vzniká problém. Druhá má problém s tím, že druzí mají problémy. Třetí má problém s tím, že nemá problém. Čtvrtý má milion problémů, ačkoli žádný nemá. Pátý má problém s tím, že já mám problém. Já mám pouze problém momentální. A celý svět si libuje v problémech, protože zatím neumí pojmout a žít s faktem, že pokud záměrně nebude dělat opak, problém přestane existovat.

Vymyslela jsem pojem "momentalismus". Spíš filozofii, než pojem.
Souvisí s existencialismem, ale existencialismus řeší existenci ve smyslu tom, co tady vlastně děláme, kam směřujeme a proč vlastně. Můj problém s existencí je pouze momentálního rázu. Vím moc dobře, proč tu jsem, kam směřuju a proč vlastně. Mám problém s uchopením tohoto, právě tohoto momentu, který dostatečně nevyužívám, ba který zbytečně namáčím v depresi, jakoby byla deprese čokoláda a můj momentální život šíleně suchá sušenka. Což není. Ve skutečnosti je to spíš cookie. Dokonalá a delikátní.
Což souvisí i s den(n? fakt nikdy nevím)odenním problémem jezení, který se mi nějak opět povedl vytvořit. Hah.

Jdu se učit tu češtinu, když už jsem kvůli toho šla na sedm do školy...

Chtěla bys na ples, Lindo, chtěla?

18. února 2016 v 7:34 | Linda


Chtěla bych si strčit prst do krku a vyblít všechny ty sacharidy, proteiny a lipidy, které jsem za poslední asi tři hodiny do svého těla přijala.

Chtěla bych se vážně naučit tu speciální teorii relativity a ne si jen mechanicky napsat na víko kalkulačky, že em se rovná em nula lomeno odmocnina z jedna mínus vé lomeno cé to celé na druhou.

Chtěla bych přestat svému Peetovi odpovídat na zprávy, když o něj vlastně nestojím, zatímco on o mě dost.
Kdysi nade mnou má máma vyřkla kletbu, že budu lámat spoustu srdcí. Ta desetiletá asociální kulička před ní se zasmála. Netušila, jak moc bude mít máma pravdu a jak moc to bude na nic.

A leze na mě jaro.

Lindthor: Temný svět

31. ledna 2016 v 17:45 | Linda

Zatlačuji hořkou melancholii, přežírám se tak, až cítím, jak se mi mění srdeční frekvence, a dávám si tajnou brečící rychlovku, zatímco se má máma otočí zády.

Lichvářství byl vždy jeden z nejtrestuhodnějších zločinů, tak jak to, že je dnes legální?
A jak to, že (vždycky mi vyhovovalo více "jaktože". Jako třeba "jakmile". Ale vzhledem k tomu, ze za tři měsíce maturuji, měla bych se od toho oprostit..) se sračky sypou na čisté hodné lidi? A kdo řekl, že se finanční gramotnost měří stredoskolskými testy? Protože ne, měří se tím, co si, sakra, prožijete, a se svou dvamilionyvminusu mámou a vlastním zápisem v registru dlužníků v osmnácti jsem gramotnější než vy. Sakra jo. (Vyřčeno přes největší nesmělost a poníženost)

Two articles in an hour, Linda, have you gone nuts?

20. ledna 2016 v 7:29 | Linda


Vydržela jsem s tímhle blogovým deníčkovým psaním docela dlouho. Na mě.
Asi bych byla bývala vydržela i dýl, nebýt toho, že nám v polovině prosince odpojili internet. A pak i mobil. A pak i příchozí hovory.

Blíží se mi maturita a já konečně došla k onomu osvícení, ke kterému jsem měla dojít už dávno. Odkopávám naivní povrchní představu o právničce Lindě bojující za lidská práva v Praze a vítám novou, realistickou a vlastně mnohem ideálnější představu - o Lindě socioložce zůstavší v rodném malém hornickém městě.
Ale za ta práva bojovat stejně budu a penzion s restaurací si taky otevřu.

Je legrační a poetické, jak zjistíte, že nic nepotřebujete, když opravdu nic nemáte.
Možná se rouhám, mám toho víc než by si člověk mohl přát. Psychicky. Ale každým dnem hrozící exekuce je tak nějak... povznášející.

You missed a lot, Linda

20. ledna 2016 v 7:26 | Linda

Poslední hodina v roce dva tisíce patnáct.
To zkrátka musím něco napsat, i když jen offline do WordPadu, který mi jako jediný můj ntb nabízí a který je pěkně na nic. Protože, ačkoli je to docela poetické, romantické a interesantní, už přes dva týdny nemáme wifi ani mobilní připojení. Vypojili nám ho. Logická posloupnost neplatíš -> nemáš.

A tak si žiju v téměř prvobytně pospolné společnosti, propíjím vánoční svátky se svou za-měsíc-padesátiletou mámou, která je padlej anděl a já jsem královna paradoxu a spolu si žijeme a smějeme se (a koukáme na vánoční pohádky) v královstvíčku plném zoufalosti a lásky.

Když se kolem osmé hodiny večerní silvestrovské vracím domů ulicí, na které stojí snad-už-ne-moc-dlouho-náš dům, neubráním se srovnání s podobným okamžikem ovšem přesně před rokem, kdy se na stejnou ulici vyřítilo třicet mladých lidí více i méně opilých, líbajících se navzájem a smějících se z čiré radosti. A z alkoholu.
Ne, letos jsem si nechtěla zvát extrémně početnou společnost do docela malého bytu, letos jsem chtěla vytáhnout pro mě nejdůležitějšího člověka někam ven a na chvilku ho vysvobodit ze zoufalosti.

Šťastný Nový rok, Lindo. Nebo spíš šťastný nový rok, Lindo. Celý.

Až to zveřejním buhvíkdy, kdy se dostanu do tesca na wifi, budu působit dost schizofrenně. Silvestrovské rozjímání cca několikátého ledna. Hahah.

Linda, maybe you should eat a little bit more

10. prosince 2015 v 18:47 | Linda
Christmas Tree

Něco cítím, něco, co už dávno a dobře znám, ačkoli pokaždé, když to přichází, jsem znovu a znovu překvapena, omráčena a konsternována jako poprvé.. začíná chvění v žaludku, mozku, rukou, prstech, rukou, mozku, žaludku, lomcuje to tělem, snaží se jej pokořit, podlomit nohy, svět se protáčí, mozek si uvědomuje, co se děje, a zvráceně si tento ne déle než vteřinu trvající stav užívá, zatímco ruce, které už tento postup dobře znají, podvědomě nahmatávají okraj kuchyňské linky, aby se měly o co zachytit a zabránily tak přicházejícímu pádu.. úspěšně. Rozlívá se poslední vlna chvění, v žaludku, mozku, rukou, prstech, rukou, .. a konec. V mozku zůstane jen ne/příjemně znějící tupá rezonance toho, co se právě stalo..

Neměla bych psát ta líčení do školy takhle večer, leze mi to na mozek.

Ale miluju malátnost a točení hlavy.
Zatlačuju myšlenku, že to asi úplně v pořádku není, stejně jako mé dvacet čtyři hodin denně studené končetiny.
Je mi zkrátka fajn, nepřetěžuju žaludek, váha neklesá ani nestoupá.
A realita je přece v pořádku, pakliže ji za v pořádku právě vy a jen vy považujete, no ne?

Štědrý den je blíž a blíž, chtěla bych vnímat tu dokonalou, mou nejoblíbenější atmosféru v roce, ale vědomí mi překrývá tuna denně příchozích výhružných dopisů a nevyřízených plateb a vyčerpaná máma trpící deprivací, která, jak víme ze společenských věd, nastává po opakovaném nedostatku uspokojování potřeb..

Kam dál