Srpen 2015

What are you doing all day, Linda?

30. srpna 2015 v 9:20 | Linda

Mám pocit, že nedělám nic jiného, než že vařím. A že nemyslím na nic jiného než na vaření. Jsem nemocná? Myslím, že dokud mi to přijde v pořádku a dělá mě to šťastnou, tak to v pořádku je. Ale stejně. Neskončím jako šílená ženská s deseti kočkama, ale deseti vařečkama. Už jich mám 7.

Je zvláštní po více než roce zamilovanosti zjistit, že objekt téhle vaší zamilovanosti je ve skutečnosti dost na hovno. Potřebuju poznat nové lidi, míchám sama sebe do omáčky, kterou pak nikdo nejí. (Mám čím dál divnější metafory, nechám toho)

Poslední den prázdnin mě nechává podivně chladnou. Vlastně naopak, těším se do školy. Jsem nemocná? Fakt se těším. Paradoxně ne na spolužáky, ale na učitele. Na učitele a na předměty. Bože, já jsem tak divná, že bych neměla mít ani blog.

Don't drool on the keyboard, Linda

27. srpna 2015 v 11:01 | Linda

Neměla bych trávit tolik času na foodblozích.
Chci bydlet s přítelem a svou rodinou a přáteli někde na krásném místě a každý den jim všem vařit a péct a pracovat z domu, případně občas jezdit po světě, lepšit tam svět a poznávat kulturu a lidi. Tak ještě, že to mám tak promyšlené. Duuh.
A jednou vydám svou kuchařku..<3

I twice ate a spoonful of selfhate v uplynulém týdnu.. ale účinky už vyprchaly.
Rozbila jsem si telefon. Rozhasila si žaludek. A to je vlastně všechno, nemůžu se nesnášet za věci, které dělají můj život tak krásně kořeněné a poetické. Výjimka potvrzuje pravidlo, hahah, Jákob by to nechápal.

Jsem š'tastná, vlastně asi. Jo. Nemám důvod nebýt. Plavu v lepkavém pivu, ale je to vlastně skvělé a opojné. Miluju svůj život.

It's all in your head(stomach?), Linda

23. srpna 2015 v 19:30 | Linda


Asi je dobře, že jsem si ten blog založila. Prý v sobě nemám dusit pocity. Negativní. Prej mi jdou do žaludku. A já si naivně myslela, že když se jim budu vyhýbat, spadnou do černé díry a mě zaplaví láska a mír! Hahah, kiddin'. Tezi, že asi nejsem ve své podstatě tak čistě a průzračně pozitivní, jsem zjistila už při chvilkovém založení twitteru.

Upřímně, kromě stresu za mou gastritidu/neurózu/vředy může asi i má nezřízená životospráva v posledních čtyřech dnech. All I can remember is.. wine, whiskey, junk food.
Je sranda, když si váš několik-let-týraný organismus navykne na teprve-měsíc-přijímanou-zdravou stravu tak, že vám při jejím porušení dá pěkně zabrat, hahah.

Fajn je, že si můžu kupovat drahá mandlová a sójová mlíka. <3

Why that deviation, Linda?

20. srpna 2015 v 19:02 | Linda


Vtipné je si uvědomit, komu vlastně ubližujete.
Důvodem, proč ubližujete druhým, je to, že chcete ublížit sobě. Kinda considerate.
Jenomže tím, že ubližujete sobě, ubližujete druhým. Not that considerate.
Všechno je to jasné jak facka, ale tvoří to bludný kruh.

Taky je vtipné všímat si, jak tenká je hranice, kdy se začnete nenávidět.
A proč se vlastně nenávidíte. A jestli vlastně
A co taková nenávist, takové dnes běžně používané slovo, může natropit.

A jakou má obloha jinou barvu a jídlo jinou chuť ve dny, kdy se nenávidíte.
A jakou má nenávist schopnost pohltit něco tak obrovského a spletitého jako tělo a duši.

Call me Linda

20. srpna 2015 v 18:11 | Linda


Nemůžu uvěřit, že to dělám.
Zakládám si blog. V pořadí asi.. nechte mě to spočítat.. dvacátý? Dvacátý velký. Malých bych se nedopočítala.
Ale proč po těch letech? Svým "klasicky blogovým" obdobím jsem si prošla asi v devíti letech. Když se nad tím zamyslím, není ani tak k podivu, že jsem se nechala vtáhnout do čistě virtuálního světa zrovna v těhle letech - mí rodiče se rozvedli a ve škole mě šikanovali. Aha, tak odtud se berou zoufalé blogové dušičky.

Prej jsem dospělá. Nechovám se tak a necítím se tak. Spíše ráda poslouchám stěžování si lidí než abych si stěžovala sama. Což o to, mám plnou spoustu přátel (děkuji za ně), kteří by mě s největší chutí vyslechli, ale k čemu to?
K čemu to, když vaše problémy v podstatě netvoří nic. Tedy, tvoří je podstatné a reálné věci, jenomže ve výsledku přemýšlíte, zda je to vůbec něco ke stěžování si. Něco jako mraky. Na obloze. Ani twitter mi mé výplody nežral, ostatně já mu taky nějak zvlášť nepodlehla. Je na mě nějak pozérský.. anebo, nehatersky řečeno, jsme každý na jiné vlně.

Triáda. Tři absolutní kraviny mě dnes dokopaly k tomu, abych si z ničeho nic opět založila blog. Ale čemu tady říkám blog, upřímně řečeno, tohle bude deník (Milý deníčku, hahah). Věci v papírové formě mám ráda, ale deník ne. Fakt ne. Takže na tenhle blog raději nechoďte. Anebo jo, stejně nevíte, kde bydlím.
Tři věci - v mém oblíbeném seriálu se můj oblíbený pár (nekonkretizuju, protože o tomhle seriálu posledních pár dní mluvím tak moc, že by každému, kdo mě zná, bylo jasné, že jsem autorem. Ne že by na tom záleželo..) asi rozpadl, pro mě nejvíce zasahujícím způsobem, o to víc, že to ani skutečně pár nebyl. Pak jsem si taky zahrála na nechutnou patologickou lhářku. Něco jako když zítra jedete na kolaudaci nového bytu sých přátel, které fakt zbožňujete, a dostanete otázky typu "jak dlouho ty lidi znáš" "znáš je dobře" "budou tam i nějaké holky" a v tu chvíli netoužíte po ničem na světě více, než odpovědět "včera jsem je poznala" "lidi, které znám den, samozřejmě neznám dobře" a "budou tam samí kluci, tak to mám nejradši". A taky to tak řeknete. Půjdu do pekla vnuček.
Třetí faktor jsem nějak zapomněla.. umm, jo. Mé poruchy přijmu potravy (baví mě tomu tak říkat. Ale o tom jindy) si dneska vzaly za své a nechaly mě se po dlouhé době přežrat. Nebylo to nijak příjemné. Ale stalo se.
A moje máti znovu kouří. A miluju své přátele a miluju sociální sítě, ale nějak mě nenapadá jiné místo, kam bych tohle chtěla vecpat. A očividně to někam vecpat musím, protože pak mi to přehlcuje hlavu (a jsem arogantní kráva), žaludek (a pobliju se po třech vínech) a srdce (a zamiluju se do seriálového páru).

A co já vím, třeba si procvičím to psaní. Kterému se vyhýbám, ačkoli bych měla všechny důvody pro to ho milovat. Přijde mi takové skličující, paradoxně. Jako sítko nebo trychtýř, kterým prostě celý ten tok nechutně objemných myšlenek neprojde. Takže tak.

(Kdysi, asi tak před deseti lety, jsem milovala pixelky. Tak tu pokaždé nějakou vecpu. Jako nostalgii.)