Call me Linda

20. srpna 2015 v 18:11 | Linda


Nemůžu uvěřit, že to dělám.
Zakládám si blog. V pořadí asi.. nechte mě to spočítat.. dvacátý? Dvacátý velký. Malých bych se nedopočítala.
Ale proč po těch letech? Svým "klasicky blogovým" obdobím jsem si prošla asi v devíti letech. Když se nad tím zamyslím, není ani tak k podivu, že jsem se nechala vtáhnout do čistě virtuálního světa zrovna v těhle letech - mí rodiče se rozvedli a ve škole mě šikanovali. Aha, tak odtud se berou zoufalé blogové dušičky.

Prej jsem dospělá. Nechovám se tak a necítím se tak. Spíše ráda poslouchám stěžování si lidí než abych si stěžovala sama. Což o to, mám plnou spoustu přátel (děkuji za ně), kteří by mě s největší chutí vyslechli, ale k čemu to?
K čemu to, když vaše problémy v podstatě netvoří nic. Tedy, tvoří je podstatné a reálné věci, jenomže ve výsledku přemýšlíte, zda je to vůbec něco ke stěžování si. Něco jako mraky. Na obloze. Ani twitter mi mé výplody nežral, ostatně já mu taky nějak zvlášť nepodlehla. Je na mě nějak pozérský.. anebo, nehatersky řečeno, jsme každý na jiné vlně.

Triáda. Tři absolutní kraviny mě dnes dokopaly k tomu, abych si z ničeho nic opět založila blog. Ale čemu tady říkám blog, upřímně řečeno, tohle bude deník (Milý deníčku, hahah). Věci v papírové formě mám ráda, ale deník ne. Fakt ne. Takže na tenhle blog raději nechoďte. Anebo jo, stejně nevíte, kde bydlím.
Tři věci - v mém oblíbeném seriálu se můj oblíbený pár (nekonkretizuju, protože o tomhle seriálu posledních pár dní mluvím tak moc, že by každému, kdo mě zná, bylo jasné, že jsem autorem. Ne že by na tom záleželo..) asi rozpadl, pro mě nejvíce zasahujícím způsobem, o to víc, že to ani skutečně pár nebyl. Pak jsem si taky zahrála na nechutnou patologickou lhářku. Něco jako když zítra jedete na kolaudaci nového bytu sých přátel, které fakt zbožňujete, a dostanete otázky typu "jak dlouho ty lidi znáš" "znáš je dobře" "budou tam i nějaké holky" a v tu chvíli netoužíte po ničem na světě více, než odpovědět "včera jsem je poznala" "lidi, které znám den, samozřejmě neznám dobře" a "budou tam samí kluci, tak to mám nejradši". A taky to tak řeknete. Půjdu do pekla vnuček.
Třetí faktor jsem nějak zapomněla.. umm, jo. Mé poruchy přijmu potravy (baví mě tomu tak říkat. Ale o tom jindy) si dneska vzaly za své a nechaly mě se po dlouhé době přežrat. Nebylo to nijak příjemné. Ale stalo se.
A moje máti znovu kouří. A miluju své přátele a miluju sociální sítě, ale nějak mě nenapadá jiné místo, kam bych tohle chtěla vecpat. A očividně to někam vecpat musím, protože pak mi to přehlcuje hlavu (a jsem arogantní kráva), žaludek (a pobliju se po třech vínech) a srdce (a zamiluju se do seriálového páru).

A co já vím, třeba si procvičím to psaní. Kterému se vyhýbám, ačkoli bych měla všechny důvody pro to ho milovat. Přijde mi takové skličující, paradoxně. Jako sítko nebo trychtýř, kterým prostě celý ten tok nechutně objemných myšlenek neprojde. Takže tak.

(Kdysi, asi tak před deseti lety, jsem milovala pixelky. Tak tu pokaždé nějakou vecpu. Jako nostalgii.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama