Září 2015

Linda, don't you love those no-school-tomorrow sundays?

27. září 2015 v 9:23 | Linda

Víte, že začínáte těžce asociálnět, když v sobě nachytáte myšlenku typu "ta dnešní oslava je v 8, ale to zrovna na primě začíná film.."
Ale víte, že je to ještě v míře, když nakonec stejně jdete.

Anyway, je dost smutné, jak málo lidí si ten čas, aby oslavili narozeniny se svými blízkými přáteli, najde. Na každé oslavě, na které jsem v poslední době byla, přišlo z pozvaných sedmdesáti sotva patnáct. Sad story.
Morální ponaučení z dnešní pohádky - zvedněte zadky a alespoň na hodinku jděte všude, kam jste pozváni.
Ono je to totiž fakt hezké, že jste pozváni.
A vůbec, třeba se něco skvělého stane.
Anebo jen prostě sakra budete na chvilku ve světě a ne v těch vašich asociálních ulitách.

Vždycky jsem věděla, že mám divné sny, ale kalhoty jsem si ve spánku sundala poprvé.
Fakt nevím proč. Každopádně ráno byly vedle mě a ne na mně.

A tohle je krajně znepokojivé:
(nalezeno při random brouzdání po foodblozích)



Kdo sakra, kor na zahraničních stránkách, může mít takhle dementní přezdívku?
Myslím, že jsem sledována ilumináty.
Hahah.

Take your medicine, Linda

25. září 2015 v 12:11 | Linda

Ne, nedívám se na (skoro neznámý) film o třináctiletých holkách, který jsem žrala ve svých jedenácti. Jistěže ne.
A už vůbec bych si ho nestáhla na pevný disk. A nebaví mě. Jak by mohl. Ehm.
(Ok, jmenuje se Divoké slepice.)
Mám osmnáctiletou krizi, kdy chci zůstat středoškolákem navždy.
Konejším se tím, že každý tuhle krizi ve svých 18("ti" se tam nepíše, lidi, jednou provždy!) zažil.
Jenomže pár jedincům to taky zůstalo. Snad nebudu patřit mezi ně.

Chci říct, prakticky se nic nezmění.
A i kdyby, změny mám ráda a na všechny se těším, těším se na vysokoškolský život.
Ale sakra, včera mi bylo deset, předvčerem čtyři, pořád mám ještě pod postelí asi dvě stě (zaprášených) Littlest Pet Shop a cca jednou do měsíce mě přepadne nutkání jít se na ně podívat. (Ok, přecejen je tohle veřejné místo, některé věci bych přiznávat neměla.) Nikdy k tomu nakonec nedojde, možná škoda.

Buď jsem už fakt dlouho nebyla nemocná, anebo jsem větší a větší nerd.
Dřepím doma s peklem v hrdle a v hlavě teprve třetí den a už mi přijde, že jsem nechutný bulač.

Just wait 94 more days, Linda

20. září 2015 v 8:23 | Linda

Se svými nejbližšími se hádám už i ve snu.
Vytvářím si nechutnou a nesnesitelnou image, opoziční stranu. Cruella De Vil této rodiny plné dalmatínků, co zhejtuje vše, co řekneš.
Aniž bych cokoli z toho myslela vážně, aniž bych opravdu chtěla.
Bludnej kruh sebenenávisti. Sebenenávist je ale sobecká, já přece nepatřím sobě, já patřím světu..
Jako takový malý Ježíšek, Santa Claus a Papa Noel v jednom. Kosmopolitní. To chci.

Hah, asociační proud, na ty vánoce se už zase těším.
To bych nebyla Linda, abych nezačala vymýšlet dárky pro ostatní už v září. Nejpozději.
Tento rok mám ale zatím jen jeden. Dětskou knížku o ovečkách. Pro mou nejbližší kamarádku.

Proč jsou chytré holky přitahovány divnými zmatenými psychopaty?

Kdybych měla vlastní hotel, každý pokoj by byl jiný a každý by byl malým dílkem neuskutečněného architekto-designéra ve mně. To samé s restaurací. Tam by si zase užil ten můj vnitřní kuchaříček.
Nejlépe to spojit do jednoho. Ve stáří.
Až za takových padesát let pojedete kolem nějakého penzionu, který vlastní nějaká Linda, tak ten bude můj. Stavte se.

Linda you're so elemental. Or just mental

14. září 2015 v 19:52 | Linda
www-kate.blog.cz/Kate
Všichni kolem tebe pijou. Ty ne, protože tvůj žaludek, paradoxně od tvých osmnácti, stávkuje.
Pijou a leze z nich v různých formách stále jedna věta - serte na rozum, poslouchejte srdce.

Jenže já si myslím, že ho poslouchám. Je trochu znepokojivé, když vám někdo zasadí do mozečku myšlenku, že možná ne.

(Oheň je boží. I ta otravná vůně, co zůstává ve vlasech až do dalšího mytí.)

Včera se vrátila stará Linda, ta, co svou nesmělost řeší spontánníma challengičkama. Typu "teď si na téhle zastávce popovídáš s touhle cizí paní!" "dnes půjdeš na akci, kde znáš pár lidí jen od vidění!".. Vrátila se a vymyslela si challenge s pracovním názvem "pojedeš do Prahy, dáš si sraz s člověkem, kterého sice neznáš a který má sice 1000 followerů na fb, ale který dělá to, co chceš jednou dělat ty, a budeš si s ním o tom povídat." Znásilňovačská Linda.
Pak že neposlouchám své (maličké a mladičké) srdce. Hahah.

I got my head checked by a Linda-jet

13. září 2015 v 9:10 | Linda


Víte, proč miluju vaření? Proč jsem jím téměř posedlá?
Protože to je jediná věc, která je každý den jistá a kterou mám pevně ve svých rukou.
Proto lidi buzeruju, když přijdou pozdě ke stolu, proto se nesnáším, když sním o rajče víc.
Tragikomicky je to má největší jistota. Kromě toho, že mám kolem sebe milující lidi, které taky miluju. Myslím z těch sobečtějších jistot.
Hah. Tomuhle prozření jsem musela věnovat samostatný článek, prostě musela.

Miluju čt2.
A chci si koupit Respekt z uplynulého týdne. Snad bude, i když je neděle.
+ žeru tu pixelku, jsou to kalhotky, žejo?

It's lovely that you're trying, Linda

13. září 2015 v 8:50 | Linda
(pride donut?)

https://www.youtube.com/watch?v=Iw6okDgxgS4
Bože, jak já milovala zpívání té písničky na prvním stupni. Už tehdy, v těch nevímkolika, osmi? letech, jsem si nostalgicko euforicky libovala v atmosférách, a tahle ji pro mě měla. Lol.

Člověk, kterého si na světě nejvíce vážím (čti: moje máma) mě od věcí, které na světě nejvíce chci (čti: dělat svět lepším, nebo to aspoň zkusit) dokáže jen odrazovat. Díky, mami.
Sakra, neodrazujte lidi od věcí, které chtějí dělat, potřebují si nabít pusu sami.
A já si v tomhle slovasmyslu nabíjím pusu ráda.
(Vlastně i v jiném, ale svou zvrácenou stránku raději blogu sdělovat nebudu.)

Vtipné je, že jsem hrozně vděčná za to, že mám momentálně více platonických lásek. Paradoxně to člověka tak nějak udržuje při zdravém rozumu a nutí zapojovat představivost, a představivost je super.
Navíc.. Jedna není platonická, ale je debilní. Druhá platonická je, ale nepodstatná. No struggle. Co víc chceš.

Když předpažím ruku, mám tam sval.

Linda, you slut

9. září 2015 v 17:01 | Linda

9. září. Upozorňuju učitele na nedostatky v seznamu literárních děl k maturitě. Eeeh. Být v americkém filmu, skončím s hlavou v záchodě.

V noci jsem běhala. Ve snu. V reálu ne, takový blázen nejsem, hahah.
Běhala jsem ve svých svítivě modrých teniskách, které jsou z tesca, ale naprosto je zbožňuju, běhala jsem tak rychle, že jsem necítila půdu pod nohama a bála se, že spadnu. Bylo to krásné. Pak jsem narazila čelem do sloupu. Hahah. Zní to strašně komicky, ponižujícně a absurdně, ale bylo to vlastně taky krásné. Po dlouhé době celkem nedivný a milý sen.

Nechápu, jak někomu můžou vadit vlasy v jídle. Ty moje jsou v mém pořád. I v puse. Nejen mé.

All food and no food makes Linda a dull girl

8. září 2015 v 18:22 | Linda
fruitcloud2

Chyběly mi ty malé soukromé Lindiny odpolední odysseje.
Vlastně jsem, až do dneška, žádnou nepodnikla už tak dva roky. A přitom ono má obrovské spontánní kouzlo se prostě rozhodnout, jít po škole na tramvaj místo domů, který máte pět kroků, jet na konec města do malé zapadlé knihovny, pak na druhý konec pro avokádo v akci, pozorovat všechny ty neznámé lidi, potkat dokonce pár milých známých, užít si to i bez sluchátek v uších a odnést si malý suvenýr - bolavé rameno od školní tašky.

Excuse me father for I sinned. V neděli. Ale zazdívám to, jakoby se nestalo. Koneckonců, koš už je vynesený, takže žádné obaly od čokolád nemohou svědčit v mou vinu. Už se to nestane. Držím se, už měsíc a půl. Poprvé v životě se jídlem (a jeho příliš malým nebo příliš velkým množstvím) netýrám, ale vyživuji. Je to fajn, fajn, fajnový.

Je moc divné vymyslet podrobný plán rodinného výletu na hřbitov? Který zahrnuje na zpáteční cestu návštěvu burger baru Jack Daniels? Nejsem cynik. Ale ony to jsou krásné dny. Člověk konečně zvedne prdel a jde navštívit ty, které kdysi miloval a má milovat pořád. Stromy v té době už dekadentně shodí všechny barevné listy na zem. Všechno má atmosféru. A celkově je to magické.
(Ten burger bar, pro ten obhajobu nemám. Ten mě prostě napadl. A proč ne.)

Linda, that's not a fuckin' brake!

1. září 2015 v 17:19 | Linda

Nabourala jsem vrata našeho domu naším autem.
Auto je v pořádku, vrata vyboulená jako já v přežíracích obdobích.
Velmi atraktivní záležitost při prodeji domu. Já vždycky věděla, že velmi přispívám do rodiny, ale až teď vím jistě, že k jejímu zániku. Hahah.

A takové to, když první září ve škole bylo krásné a doma se vám rozběhne řada nešťastných příhod. Ale ne Lemonyho Snicketa, ale Lindy. Jasně, Lindy.
Jsem královna paradoxů, miluji je a v jednom velkém žiju.

And Linda danced on a shadow meadow

1. září 2015 v 14:21 | Linda
  *fv002

Miluju podzim, miluju advent, miluju babí léto,
miluju, jak je zlatý, miluju září. Naplňuje mě to bezmezným štěstím a září.

Na druhou stranu taky s každým vymahačským telefonátem, jehož jsem svědkem, seriózně přemýšlím o prodeji ledviny nebo sexu za peníze. Tahle myšlenka, díkybohu, trvá asi 1,5minuty. Mám se přecejen ráda. Ale je tam. A po vyšoupnutí z hlavy letí po spádu až do žaludku. Rozpoutá tam malý zákeřný ohýnek. A sójové mléko to druhý den chladí.

Že prý mám svátek. Hahahah. Hahah. Jo.

Miluju fíky v tescu za 4,9Kč. Miluju fíky i bez té ceny, ale jen s tou cenou je můžu milovat i v praxi.<3
Proč neexistuje pixelka fíku? Nemám páru, jestli ta nahoře je fík nebo ne. Ach, chci mít tyhle starosti.
(A taky žít ve Švýcarsku, užívat si ten dokonalý státní systém, přednášet na Ženevské nebo Curyšské univerzitě a mít chatu na těch alpských loukách s fialovýma krávama. A jíst sýry a čokoládu.)