Říjen 2015

Do u wanna know how I got these scars, Linda?

29. října 2015 v 20:31 | Linda
http://i645.photobucket.com/albums/uu180/pixel_paradise/page3/home1.gif

Jsem spokojená sama. Vážně jsem.
Zkrátka.. když milujete celý svět (a cítíte, jak se vám ta láska vrací), kdo by pořeboval ještě navíc partnerskou? A vztah?
Nevím, kde se v naivní Lindě, která se kdysi zvládla zamilovat i pětkrát za den, vzala tahle myšlenka. Ale vzala. A je tu. A způsobuje a zajišťuje jistou pohodlnost a touhu celé dny prostě jen vařit a soustředit se na prokrastinaci se školou. A být fakt spokojená.

Pak je tu ale i druhá, slabší úvaha, která vyjadřuje strach nad tím, jestli vůbec někdy budu s něčím(někým) spokojená. Tuhle zaháním. Asi budu, vím, že budu. Zkrátka se jen zatím nenašel nikdo, kdo by mě donutil svou je-mi-perfektně-samotné-protože-nejsem-samotná-ale-mám-celý-svět filozofii zpochybnit.

Upravuju si své helouvínské menu a googlím nejvhodnější obrázek Jacka Skellingtona, kterého se chystám vyřezat do dýně. ('Cause.. We could live like Jack and Sally If we want..)
A psychicky se připravuju na skype hovor s egyptským pen friendem. Nikdy nikomu nic neslibujte. Nebude se vám to chtít dodržet. To vám slibuju.

Cizí zemí strašně snadno načichnete.
Nechci zpět, 9 dní mi stačilo, ale je to dokonalé. Brala bych to častěji.
A hned, ne až v mé snové nekonkrétní budoucnosti.


Travel the world with me, Linda

15. října 2015 v 18:27 | Linda


Kdyby někdo viděl mou historii v prohlížeči, našel by zhruba 15% vánočních filmů, 15% hledaní symptomů nemocí, 50% foodblogů a 20% 9gagu.

Mám trochu smíšené pocity z toho, že tenhle blog už není tak úplně anonymní a tajný.
A taky cestovní horečku.
Za necelý den a půl nasedám do autobusu, ve kterém strávím další den a půl (přestávky co 4 hodiny neimponují mému čůrání co 5 minut) a následně 7 dní tak daleko, jak jsem sama ještě nikdy nebyla. Hrozně se těším. A bojím.
Už teď vím, že většina mých peněz padne za exotické ovoce, ach.
A jelikož jsem se zhruba před dvěmi měsíci stala osmnáctiletou ženou v domácnosti, jsem zvědavá, jak to ta domácnost beze mě vydrží, hahah.
Vsadím se, že jen co odjedu, otevře si máma pivo a brambůrky a přestěhuje mi nábytek v pokoji, protože to ona hrozně ráda, obzvlášť, když jí hrabe.
Mně, když hrabe, hledám recepty na netu. Ale to vlastně pořád. Tak teď nevím, co to pro mě znamená..

+ překvapuje mě, jak s kamennou tváří se dá odmítnout příležitost k vlastnímu štěstí.
Jenže já nikdy nechtěla komfort. I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness. I want sin.
Díky, Huxley.<3

Você é Linda

4. října 2015 v 18:07 | Linda


Another cheat-day-sunday.
Cpu se ricottou plněnými fíky a zavdávám tím pro mě největšímu hříchu - plýtvání dokonalými potravinami.
(Btw, jestli to někdy někdo bude číst, try it - nacpěte fík ricottou, namočte do hořké čokolády a obalte v oříškách.)
A to jsem ty čtyři dny v Praze jedla tak vzorně. Trochu kontraproduktivní.

Praha je zvláštní s tou svou vlastní mentalitou. Takovou čistou. Ať jsou lidé jakkoli zkažení, tak nějak se zvláštně lesknou a třpytí a když mluví, tak září. Vlastně i když se jenom usmívají.
Během večera na své první pražské akci (a hned hipsterské) jsem ovíněná v duchu psala líčení. O tom, jak filharmonický orchestr pozoruješ v odrazu v okně a kvůli dvojitému sklu je i celý orchestr dvojitý. A všichni pijou Klub Maté. A o půlnoci se zvrhne spontánní hraní na kytaru venku před budovou.

Dalšímu líčení by mohla předcházet návštěva poslanecké sněmovny. Půl hodiny v kuse gradující husí kůže, a to ne proto, že vám ochranka poslanců nedovolila nechat si kabát (,,Slečno, kabát si musíte sundat." ,,Ale mně je zima!"), ale proto, jaký hnus viděly oči. Z někdejších Masarykových gentlemenů na úrovni se stala parta klaunů v modrých sakách, s tablety na klíně a se znechuceně zvedajícíma rukama na nekonečné hlasování, které ani nevnímají.

Pak jsou tu momenty, kdy by líčení nemohlo vzniknout ani náhodou.
Je to holt blbý, když jsi awkward, domluvíš si setkání s cizím člověkem, a přestože trvá jen půl hodinky, nevíš, co říkat, a dereš se sebe jen věty o počasí a definice, které měly vyznít úplně jinak, ale mozek s pusou nespolupracují a nikdy nespolupracovali.

A taky, nejezděte v Praze metrem na černo. Ne o všedních dnech. Hah.
Buď jsem zestárla nebo zeškaredla, ale výmluvy už nepomohly. Jak si prodražit výlet o osm stovek.