Listopad 2015

Are u sure you're half-Slovak, Linda?

25. listopadu 2015 v 18:45 | Linda


Hodina literatury, profesorka pokládá otázku letargické třídě.
,,O čem tak asi každá dívka sní, co?"
,,o revolucionářství a světovém míru," vnitřně odpoví Lindino příslušné mozkové centrum.
,,No o svatbě, velké lásce a krásném muži.." Aha.

,,Co myslíte, je to charakteristika, když se tady popisuje děj? Ne.
A co myslíte, byla Štěpka šťastná v manželství s alkoholikem? Ne."
,,A potřebujete na hodinu literatury mozek? Ne." Lindino příslušné mozkové centrum překypuje odpověďmi.

Irituje mě můj Peeta, irituje mě jeho naivita.
Jak zrovna mě může iritovat něčí naivita?! Možná právě proto, potrefená husa kejhá.

Chtěla bych mít dědu geniálního fyzika a strejdu metalistického motorkáře.

A baví mě umývat hrnec od ovesné kaše.
Za těch pár hodin odmáčení se tam vytvoří zajímavá pospolitá vrstva, která se pak sama odlupuje jako celek..
Ale nechám toho radši, kdyby někdo záhadným omylem narazil na tuhle stránku a zrovna jedl.

Fakt pohrdám sama sebou, že jen představa mých blízkých v jejich nejubožejších podobách ve mě vyvolá soucit a snahu o diplomacii v hádkách..

Quoth the Linda: ,,Nevermore"

23. listopadu 2015 v 17:48 | Linda


Vážně se směju tomu já, jednomu z asi deseti tisíc různých, tomu s anorektickými sklony, které i z naprosto vyvážené večeře musí vyplivnout to jedno sousto, protože kdesi v jeho mozečku se zrodí myšlenka, že už toho bylo dost, už stačí a ten centimetr krychlový žitné housky by znamenal pět kilo navíc. Hahahah.
Zdá se to tragické, ale je to úsměvné a zajímavé, vlastně.
Pozorovat vlastní složky spektra a pak se jim smát.

Už jsem přestávala věřit, že se dostanu ze čtení krize. Jsem v ní celkem často, ale tahle byla obzvlášt dlouhá a způsobila několik přečtených půlek a třetin různých knih.
A nikdy bych nevěřila, že mě z téhle krize dostane knížka, kterou jsem si koupila v akci za 29,- jen proto, že měla v názvu klub 27.
A nikdy bych nevěřila, že mě z téhle krize dostane knížka, kterou napsala před pár lety nějaká Slovenka, což by má dekadentní část obvykle vzala jako něco, co není klasika ani žádná intelektuální kvalita a tudíž to nestojí za promarněný čas. Bože, Lindo. Ta tvá dekadentní část je možná ještě směšnější než ta anorektická.
Ale zpět k velebení knihy.<3 Je to fakt dobrý, Alexandro Salmelo.

Glosa pro nikoho na závěr. Předpokládám, že většině lidí vlastní parfém voní.
Ale věřte mi, nechcete vědět, jak chutná.
Aneb balte si zubní kartáčky do sáčku a neházejte je jen tak do stejné přihrádky tašky spolu s parfémem bez víčka.

Just close the fridge, Linda, okay?

17. listopadu 2015 v 19:02 | Linda
i-love-beer.gif

Zatím jsem každou svou kytku zabila. Dokonce i kaktus. Nechtěně.
Miluju je, ale zkrátka..

Svou jedinou stokorunu jsem využila na procházku v 6 večer do tesca a koupi velkého balení snobských cereálií Cookie Crisp, které jsem minimálně tak deset let neměla, se Star Wars dárkem.
Chci říct, Star Wars dárek je bezva a Cookie Crisp celkově taky, ale zkrátka..

Ten moment, když se konečně koukáte na Hunger Games, po dodívání si pustíte zprávy a máte pocit, že jste pořád v podobném ději.
A vůbec, neměla bych se moc koukat na filmy, inklinuju pak ke ztotožňování se s charaktery. Třeba teď s Katniss. Mám i svého Peetu. Lepší by byl ovšem Hurikán. Ale vlastně ani ten ne, protože se, sakra, dějí důležitější věci a žijeme v revoluci a v revoluci není čas na takové hlouposti jako vztahy.
Láska je třeba, ale ta světová. Všeobecná. Mezilidská.
Nah, nejsem vůbec naivní.

Třetí den se přecpávám obsahem naší a babiččiny ledničky. Utěšuju své vřískající svědomí tím, že "teď přece vážím 50 kilo a kvůli tří dnů nepřiberu.." Linda, what are u doing, Linda, stahp.

Lindin osobní pátek třináctého

13. listopadu 2015 v 21:28 | Linda


Tak zaprvé, nevěřím na čísla dnů, všechny dny jsou hezké, když si je hezkými uděláte.
Ale sakra.
Přijdete domů a mámin úsměv trvá asi jen dvě minuty. Pak totiž zjistí, že vám vypojili internet, a tak nemůže zkontrolovat, jestli už přišlo těch půjčených 50 tisíc, aby mohla poplatit alespoň desetinu půjček, které dohromady činí částku zrhuba stokrát větší, než je její roční příjem. (nerovnice je na místě)

Domluvíte se s dvěma kamarádkama, že si uděláte ladies night. Po asi dvou letech, protože jste všechny tři asociální, a co se alkoholu týče, jedna pít nemůže kvůli žaludku, druhá má mononukleózu a třetí je opilá po jednom pivu.

Tak se rozhodnete, jako "vyhlášená" pekařka (nějak nám pychneš, Lindo), něco pro očekávané hosty napéct.
Zvolíte dýňové whoopie pies, ale z tvrdých sušenek se v troubě stane něco připomínající máslový korpus. Těžko říct proč. Každopádně to podrylo mou kuchařskou autoritu.

Anyway, z nepovedených sušenek uděláte řezy a předstíráte, že záměrně.
A čekáte.
Ale nikdo nepřijde.
Taky vás mám ráda, kamarádky.

Ale co, ladies night s pivem, mámou, provencálskýma tyčinkama a Sexem ve městě je taky fajn.
Už jen ten Sex ve městě, který normálně nijak v lásce nemáte, ale pro tyhle situace se skvěle hodí. A z pátku třináctého je nakonec vlastně docela ideální pátek.

A tady mi to, slečno Lindo, podepište

10. listopadu 2015 v 17:14 | Linda


Mám první půjčku. Ve svých 18 letech.
Protože když vás máma, která si před pár dny vyslechla větu ,,paní Lindová, toto je poslední varování, v úterý si přijdeme pro devět tisíc." a která je v registru dlužníků snad na každém úřadě, postaví před tenhle návrh, nemůžete říct ne.

Koupím své mámě k šedesátinám autorská práva a donutím ji napsat knihu. Knihu povídek a fejetonů o všech bankách a jejich vymahačských procesech a jednání. A vůbec, o všem, bude toho dost. Bestseller's coming.

Taky mám na kontě první setkání s úchylem. Sice jen přes okýnko v autě, ale stejně.
Chápu, každý má nějakou formu sebeukájecí potřeby, ale proč zrovna veřejně na parkovišti v autě, neznámý úchylný pane? Co kdyby šly kolem děti a ne zrovna tolerantní Linda?

Kam uteklo září a říjen?! Nechci si dělat CAE, nechci podávat přihlášky a dělat příjimačky na nejtěžší fakulty v Česku, chci mávnout kouzelným proutkem a tyhle své přehnané ambice mít už vyřešené. A hranolky k tomu.

Linda's saturday night not-really-a-fever

8. listopadu 2015 v 12:18 | Linda


Tři mladé holky sedí v jejich kdysi-oblíbené kavárně.
Ani jedné není přes dvacet. Dvě čerstvé vysokoškolačky, jedna letošní maturantka.
Nad čajem a minerálkou polemizují o tom, jak rychle zestárly, zpohodlněly, zasociálněly a začaly abstinovat sotva se mohly legálně napít..

Takový ten pocit, když vezete slečnu, kterou sice moc milujete, ale která je tak ukecaná, že jakmile ji vysadíte doma, cítíte tak nehoráznou absenci zvuku, že si poprvé v životě pustíte rádio.

A ta prázdná cesta a prázdné auto o půlnoci je tak boží, že si začnete na plné pecky zpívat první šlágr, co hrají. (Aneb.. i just caaall to saaay i loooove uuuu)

A vyplývající teorie.. člověk se nezamiluje do řízení, dokud nezažije noční cestu o samotě.

(Takže sbohem, nechuti k řízení po čerstvém nabytí řidičáku, vítejte abstinenční párty večery a věto "já nemůžu, já jsem tady autem"..<3)

Jak si sebe Linda vážila

6. listopadu 2015 v 15:26 | Linda
http://i645.photobucket.com/albums/uu180/pixel_paradise/eat/fruit4.gif

Není vážení jako vážení, vážení.
Ale vážně. Začínám trochu pochybovat o svém zraku.
Má váha ukazuje číslo 52, ačkoli jsem si opravdu jistá, že s hubeností ještě ani nehraničím, ba k ní mám daleko. Jenomže v mém nejhubenějším období to číslo bylo jen o čtyři menší. Co si o takové černé magii tedy myslet?
A když máte už pár let zkreslené vnímání poruchami přijmu potravy, je dost možný, že se prostě nevidíte.
Whatever. Dejme tomu, že ne. Že určitě ne. *dojídá půlku tabulky Milky*

Po dlouhé době jsem zažila pocit takové té bezprostřední, povrchní, nedůležité, ale hezké párvteřinové zamilovanosti.
Aww.
Málem jsem zapomněla, jaké to je.
Čtvrteční devátá hodina večerní mi to připomněla.
(Ani nevím, jak se to vlastně stalo, gratuluji, milý známý-neznámý)

+ má osmnáctiletá krize se projevuje stále. A stále divněji a intenzivněji.
Dnes jsem při výkladu o bolševické revoluci dostala chuť hrát si s legem.
Nejlépe takovým tím z farmy, s těmi zvířátky. A plastovými bloky sena.

A dnešní úspěch na závěr - po pár měsících nečinnosti jsem napsala dvě básně! A patří k těm lepším! Díky za inspiraci, vy nudné suplované hodiny.

First time Linda's writing not-that-sober

1. listopadu 2015 v 8:16 | Linda
jelen

(Divně) tančící dav a zatvrzele stojící Linda.
Dvě a půl piva, čtyři houby, půlka čtvrtky kyselého papírku.
Jediný výsledek je mírně se pohupující Lindino koleno. Alkohol z piv lehounce, ale opravdu jen lehounce osvobozuje tělo, ale s tímhle mozkem nikdo a nic nehne.
Je zkrátka škoda do mě cokoli dobrého cpát, protože asocialita vyhrává.
Kdo potřebuje tančit, když si všechno užíváte vevnitř? A pozorujete. A je vám fajn.

,,Dance first. Think later. It's the natural order." Promiň, Beckette, vždycky jsem tenhle tvůj výrok milovala, ale pouze teoreticky. Prakticky aplikuji pravý opak. Ne úplně chtěně, ale stejně.

Naopak kocovinu budu mít vždycky ze všeho.
I ze střízlivé noci, protože i ta ten můj psychopaticky pedantský biorytmus trochu rozhasí.

Hahah. Fascinuje mě ta následná přirozenost vyhledávání co nejmastnějších jídel.
Líbí se mi to i jakožto pedantovi a žaludkáři.
Je to prostě tradice. Po-alkoholu-nebo-prostě-flámu-nacpávacíse tradice.
A já tradice zbožňuju.