Prosinec 2015

Linda, maybe you should eat a little bit more

10. prosince 2015 v 18:47 | Linda
Christmas Tree

Něco cítím, něco, co už dávno a dobře znám, ačkoli pokaždé, když to přichází, jsem znovu a znovu překvapena, omráčena a konsternována jako poprvé.. začíná chvění v žaludku, mozku, rukou, prstech, rukou, mozku, žaludku, lomcuje to tělem, snaží se jej pokořit, podlomit nohy, svět se protáčí, mozek si uvědomuje, co se děje, a zvráceně si tento ne déle než vteřinu trvající stav užívá, zatímco ruce, které už tento postup dobře znají, podvědomě nahmatávají okraj kuchyňské linky, aby se měly o co zachytit a zabránily tak přicházejícímu pádu.. úspěšně. Rozlívá se poslední vlna chvění, v žaludku, mozku, rukou, prstech, rukou, .. a konec. V mozku zůstane jen ne/příjemně znějící tupá rezonance toho, co se právě stalo..

Neměla bych psát ta líčení do školy takhle večer, leze mi to na mozek.

Ale miluju malátnost a točení hlavy.
Zatlačuju myšlenku, že to asi úplně v pořádku není, stejně jako mé dvacet čtyři hodin denně studené končetiny.
Je mi zkrátka fajn, nepřetěžuju žaludek, váha neklesá ani nestoupá.
A realita je přece v pořádku, pakliže ji za v pořádku právě vy a jen vy považujete, no ne?

Štědrý den je blíž a blíž, chtěla bych vnímat tu dokonalou, mou nejoblíbenější atmosféru v roce, ale vědomí mi překrývá tuna denně příchozích výhružných dopisů a nevyřízených plateb a vyčerpaná máma trpící deprivací, která, jak víme ze společenských věd, nastává po opakovaném nedostatku uspokojování potřeb..

Being mad while washing the dishes isn't good for all those fragile plates, Linda

9. prosince 2015 v 16:51 | Linda

Jsem schopna vnutit mámě sklenici alkoholu jen proto, aby pak nemohla jet pro sestru na nádraží a nedopřála jí tak ten komfort.
Tuhle myšlenku si připouštím.
A souběžně kladu otázku, kde se ve mně bere tolik nenávisti.
Ne, vážně, tu otázku míním, kde, Lindo?

A s touhle záští ironicky píšu seminární práci o humanismu.
Ale vlastně to ani ironické není.
Co je špatného na tom, že nesnesu pohled na nepracující třicetiletou zdravou ženu, která si zřejmě vyhulila všechen mozek z hlavy? Kašlu ti na to, že jsi umělkyně, biologická sestro moje. To já jsem taky. Ale moje morálka mi radí nenechat se živit nikým jiným než sebou a plus taky zachraňovat svět. Takhle. Víš.

Hodila jsem všechny své dosavadní básně z papíru do kompu a zjistila 1) že jich je 34, 2) že jsou dost na nic.

Po téměř dvou stech letech jsem zabrousila na svůj téměř nepoužívaný twitter.
Začala mě sledovat online lehká děva. Divným způsobem mi to lichotí.

A vůbec, on je prosinec, že? Třetina prosince, že? Ahhahahahh.
It's the most wonderful tiiime ooof the yeeear.
Jeho zbytek vidím na zabití všech dnů pečením 15 druhů cukroví, které jsem si na sobě jako přehnaně ambiciózní not-really-pekařka vydupala, a psaním seminárky s deadlinem za týden a s aktuálním počtem stránek nula z třiceti.