Leden 2016

Lindthor: Temný svět

31. ledna 2016 v 17:45 | Linda

Zatlačuji hořkou melancholii, přežírám se tak, až cítím, jak se mi mění srdeční frekvence, a dávám si tajnou brečící rychlovku, zatímco se má máma otočí zády.

Lichvářství byl vždy jeden z nejtrestuhodnějších zločinů, tak jak to, že je dnes legální?
A jak to, že (vždycky mi vyhovovalo více "jaktože". Jako třeba "jakmile". Ale vzhledem k tomu, ze za tři měsíce maturuji, měla bych se od toho oprostit..) se sračky sypou na čisté hodné lidi? A kdo řekl, že se finanční gramotnost měří stredoskolskými testy? Protože ne, měří se tím, co si, sakra, prožijete, a se svou dvamilionyvminusu mámou a vlastním zápisem v registru dlužníků v osmnácti jsem gramotnější než vy. Sakra jo. (Vyřčeno přes největší nesmělost a poníženost)

Two articles in an hour, Linda, have you gone nuts?

20. ledna 2016 v 7:29 | Linda


Vydržela jsem s tímhle blogovým deníčkovým psaním docela dlouho. Na mě.
Asi bych byla bývala vydržela i dýl, nebýt toho, že nám v polovině prosince odpojili internet. A pak i mobil. A pak i příchozí hovory.

Blíží se mi maturita a já konečně došla k onomu osvícení, ke kterému jsem měla dojít už dávno. Odkopávám naivní povrchní představu o právničce Lindě bojující za lidská práva v Praze a vítám novou, realistickou a vlastně mnohem ideálnější představu - o Lindě socioložce zůstavší v rodném malém hornickém městě.
Ale za ta práva bojovat stejně budu a penzion s restaurací si taky otevřu.

Je legrační a poetické, jak zjistíte, že nic nepotřebujete, když opravdu nic nemáte.
Možná se rouhám, mám toho víc než by si člověk mohl přát. Psychicky. Ale každým dnem hrozící exekuce je tak nějak... povznášející.

You missed a lot, Linda

20. ledna 2016 v 7:26 | Linda

Poslední hodina v roce dva tisíce patnáct.
To zkrátka musím něco napsat, i když jen offline do WordPadu, který mi jako jediný můj ntb nabízí a který je pěkně na nic. Protože, ačkoli je to docela poetické, romantické a interesantní, už přes dva týdny nemáme wifi ani mobilní připojení. Vypojili nám ho. Logická posloupnost neplatíš -> nemáš.

A tak si žiju v téměř prvobytně pospolné společnosti, propíjím vánoční svátky se svou za-měsíc-padesátiletou mámou, která je padlej anděl a já jsem královna paradoxu a spolu si žijeme a smějeme se (a koukáme na vánoční pohádky) v královstvíčku plném zoufalosti a lásky.

Když se kolem osmé hodiny večerní silvestrovské vracím domů ulicí, na které stojí snad-už-ne-moc-dlouho-náš dům, neubráním se srovnání s podobným okamžikem ovšem přesně před rokem, kdy se na stejnou ulici vyřítilo třicet mladých lidí více i méně opilých, líbajících se navzájem a smějících se z čiré radosti. A z alkoholu.
Ne, letos jsem si nechtěla zvát extrémně početnou společnost do docela malého bytu, letos jsem chtěla vytáhnout pro mě nejdůležitějšího člověka někam ven a na chvilku ho vysvobodit ze zoufalosti.

Šťastný Nový rok, Lindo. Nebo spíš šťastný nový rok, Lindo. Celý.

Až to zveřejním buhvíkdy, kdy se dostanu do tesca na wifi, budu působit dost schizofrenně. Silvestrovské rozjímání cca několikátého ledna. Hahah.