Březen 2016

Close the laptop, Linda

17. března 2016 v 7:10 | Linda


Bojím se, že na vysoké škole budu chodit se svým proferem.
Aneb jak si za-dva-měsíce-devatenáctiletá Linda začala všímat své gerontofilie.
Anebo vlastně, jaképak gerontofilie, nemůžu za to, že muži pod pětadvacet jsou tak.. že mě zkrátka nijak.. že jsem divná, dobře.

S mou nejlepší kamarádkou už oficiálně držíme mrtvou kočku. V rozkladu. Ale to je přirozený vývoj.
We're not the same dear as we used to be, the season has changed and so have we.

Mám chuť se zavřít v bytě a nejít zítra na vernisáž, v sobotu na karneval, v neděli na výšlap ani za dva týdny na ples. Mám chuť se zavřít v bytě a nikdy nevyjít, jen se přejídat piškotama.
A litovat se.
Lindo, dej si facku.
Ochuzuješ sebe o sebe, sebe o jiné a jiné o sebe. Díky, Werichu.

Chtěla bych mít hodně blízký přátelský vztah s cca šedesátiletým spisovatelem. Ale ještě víc bych chtěla přestat se zaživa pohřbívat doma v jídle, v sebelítosti a ve zprokrastinovaných maturitních otázkách.

Just try to read more school books than philosophical ones, Linda

9. března 2016 v 7:09 | Linda


Lidé mají problémy. Mí přátelé mají problémy.
Jedna má problém s tím, že si myslí, že mám problém, ačkoli ho nemám, a tím skutečně vzniká problém. Druhá má problém s tím, že druzí mají problémy. Třetí má problém s tím, že nemá problém. Čtvrtý má milion problémů, ačkoli žádný nemá. Pátý má problém s tím, že já mám problém. Já mám pouze problém momentální. A celý svět si libuje v problémech, protože zatím neumí pojmout a žít s faktem, že pokud záměrně nebude dělat opak, problém přestane existovat.

Vymyslela jsem pojem "momentalismus". Spíš filozofii, než pojem.
Souvisí s existencialismem, ale existencialismus řeší existenci ve smyslu tom, co tady vlastně děláme, kam směřujeme a proč vlastně. Můj problém s existencí je pouze momentálního rázu. Vím moc dobře, proč tu jsem, kam směřuju a proč vlastně. Mám problém s uchopením tohoto, právě tohoto momentu, který dostatečně nevyužívám, ba který zbytečně namáčím v depresi, jakoby byla deprese čokoláda a můj momentální život šíleně suchá sušenka. Což není. Ve skutečnosti je to spíš cookie. Dokonalá a delikátní.
Což souvisí i s den(n? fakt nikdy nevím)odenním problémem jezení, který se mi nějak opět povedl vytvořit. Hah.

Jdu se učit tu češtinu, když už jsem kvůli toho šla na sedm do školy...